Máte-li jasnou představu o tom, co od cestičky očekáváte, volba nejvhodnějšího materiálu a budování budou hračkou.
Zatímco ve starých selských dvorech byly ve dvoře zapuštěny ploché štípané kameny, aby byly oporou v blátivém počasí, 70. léta se nesla ve znamení betonových kostek a chodníků. Dnes máme na výběr spoustu materiálů a řešení. Jak nepochybit při budování a zvolit nejvhodnější materiál?
Článek pokračuje pod video reklamou
Chodníčky a cestičky dělí jednolitý prostor do zón a současně jsou pod nohama oporou pro pohodlnou chůzi v každém počasí. Jejich vlastnosti se však různí. Některé lahodí designérskému oku, jiné udržují svah pozemku ve stupňovitých terasách, nebo jen chrání naše podrážky před zapadnutím do bahna.
Plánujte důsledně
Sešlapaný travnatý koberec, holé cestičky bez porostu či chodníčky vydupané ve sněhu jsou dobrým pomocníkem při zaměřování budoucích chodníků. Během plánování však myslete i na to, jak se vaše požadavky mění v průběhu ročních období. Zatímco pilinami vysypaný chodník či ploché nášlapné kameny můžete přestěhovat z místa na místo kdykoli, s betonovým chodníkem už nepohnete. Plánujte s vyhlídkami do budoucnosti.
Jak široký má být?
Při občasném a nepříliš intenzivním používání počítejte se šířkou 40 centimetrů. Ta je dostatečná pro přístup ke skalce i do jiných zákoutí zahrady. Pro každodenní používání však počítejte se šířkou od 60 do 70 centimetrů v místech, kudy prochází jediná osoba a 100 až 120 centimetrů v zónách, kterými procházejí skupinky lidí. Rozšířené chodníčky patří vždy do vstupních zón a na místa, kde se manipuluje se zásobami či technikou.
Pokud je chodníček vysunut s propustným podložím nad úroveň terénu a netvoří souvislou plochu, s odvodem dešťové vody si hlavu lámat není třeba. V ostatních případech je třeba zajistit jeho spádování a takové osazení v terénu, aby se ani po zašlápání do terénu nestal nejnižším bodem, ve kterém se po dešti bude hromadit voda, která se v zimě mění v led. Při stoupání terénu nad 12 stupňů je výhodnější vytvořit schody a kaskády, než kopírovat sklon terénu.
Nejen pěkný, ale také praktický
Vyvýšený chodníček se může stát bariérou tam, kde sekačkou udržujeme travnaté plochy. V takových situacích je vhodné zapustit chodníky tak, aby kopírovaly výšku terénu. Sekačkou tak lze projíždět terénem bez pracné údržby okrajových zón.
Směřuje-li chodníček k dílně, skladu zahradní techniky či ke garáži, volit je třeba hladké a celistvé povrchy, které budou vhodné pro manipulaci s technikou na kolečkách. Tlačení cirkuláru či sekačky po kamenném násypu není moc pohodlné. Při volbě materiálu a způsobu jeho kladení berte v úvahu i údržbu. Zatímco březová metla obslouží jakýkoli povrch, tlaková čistička se hodí na celistvé plochy.
Mulč z přírody
Chodníky mezi záhony, cestička v sadě či cesta vedoucí k zadní brance mohou být v přírodní zahradě provedeny nastýláním organických materiálů. Ty zabrání lepení bláta na boty, aniž byste museli provádět stavební úpravy.
Stačí jen vzít dostatečné množství pilin, hoblin, stromové kůry, řezané slámy či sena a bez větší námahy vytvoříte měkký povrch s životností jedné či dvou sezón. Výhodou je jednoduchá obnovitelnost a skutečnost, že se postupem času rozloží na hodnotný kompost. Aby je po uložení v terénu nerozfoukal vítr, zafixujte je štědrou zálivkou a ušlapáním. Náklady na vybudování takového chodníčku se blíží k nule, přičemž zásah do pozemku je minimální. Nevýhodou je, že postupem času vyšlápete v terénu rýhu, kterou je třeba neustále plnit novým materiálem. Jinak se stane zásobárnou srážkové vody.
Dejte šanci dřevu
Z latí a přířezů pospojovaných drátem či pevným provazem lze vyhotovit chodníčky, které roznášejí váhu a v mezerách umožňují přerůstat vegetaci. Jsou praktické a lze je přemísťovat z místa na místo. Jejich životnost závisí na druhu použitého dřeva, jeho tloušťce a způsobu ošetření. Akát či dub vydrží bez úpravy desítky let, levný smrk je třeba hloubkově napustit. Atraktivní je i příčně proříznutá kulatina zbavená kůry. Chodníčky mají přírodní vzhled, po dešti se však mohou stát kluzkými.
Stabilnější a pevnější chodníčky lze zapustit do propustného podloží z písku či kameniva, které sníží kontakt dřeva se zemní vlhkostí. Pokud je kamenivo zhutněno, sáhnout lze i po příčných řezech kulatiny, které dodají cestičkám jedinečný ráz. Nejpevnější chodníčky lze vyrobit z dřevěných roštů umístěných na pevném podkladu. Vytváří stabilní plochu, která si najde své uplatnění před hospodářskými stavbami, králíkárnami či ve výbězích. Pokud k vytvoření roštu využijete různé odřezky s kůrou, výsledek bude dekorativní. Trvanlivým materiálem jsou vyřazeny železniční pražce a telefonní sloupy, jejich břemenem jsou však chemická napouštědla, která jsou i po desetiletích vyplavována do okolí a doprovázena typickým zápachem.
Sypké, avšak suché
Písek, břizolit, antuka, štěrk či hrubé ostrohranné kamenivo nasypané v lůžku vytvářejí zpevněný povrch, který bezpečně odvádí srážkovou vodu. Aby se však materiál nemíchal se zeminou z okolí, je třeba jej oddělit geotextilií a obrubníky, které zamezí roztlačování do stran. Výhodou je neustále suchý povrch, bariérou pohlcování nečistot z okolí a nestálost povrchu. Čím je kamenivo větší a ostrohrannější, tím je povrch pevnější. Na to byste měli myslet v případě, že má být sjízdný.
Jemné štěrkové náspy jsou populární nejen ve dvoře, ale také na zahrádkách s vyvýšenými záhony, které nepodléhají pravidelnému podzimnímu rýčovacímu rituálu. Pokud se po letech uspořádání záhonů změní, lze díky podkladové geotextilii odstranit a uložit na nové místo.
Skály pod nohama
Mají mnoho tváří a vždy je třeba sáhnout po těch, co jsou dostupné v bezprostředním okolí. Volně ukládané ploché nášlapné kameny, chodníčky ukládané na nezpevněném povrchu, kameninovém zhutněném podloží či pevně fixované v suchém betonu s následným spárováním. Všechny mají společné chladné kouzlo a dlouhodobou životnost. Jsou praktické, masivní, avšak vybudování s sebou nese značnou námahu. Tuny neživého materiálu je třeba přepravit a uložit je na správné místo. Ve spojení s zídkami a terasami jimi lze vytvořit architektonické prvky.
Tvárnice mají stále zelenou
Zatravňovací tvárnice, zámková dlažba či ostře pálené cihly, které odolají povětrnostním podmínkám a mrazu, jsou populární díky jednotnosti tvaru. Stavebnice s pevně danou geometrií má však pro kladení přísná pravidla stanovená výrobcem. Ten určuje nejen kvalitu podloží, ale také způsob ukládání a fixování v závislosti na únosnosti a tloušťce materiálu. Obzvlášť v případě, má-li být cesta oporou i pro automobily. Z módy nevycházejí ani čedičové a žulové kostky ukládané do pískového lůžka.
I beton může při kreativním zpracování ztratit svoji uniformitu. Na souvislé plochy lze využít šablony a raznice, které na povrchu vytvoří strukturovaný vzor. Pozornost přitáhnou také betonové tvárnice, které si můžete na míru odlít v různých tvarech přímo na místě. Stačí, když na terén pokladete dřevěná bednění jednotlivých dílců, umístíte dovnitř výztuhy a vylijete betonem. Po odformování a vytvrzení se samy zašlapou do terénu tam, kde jste je vytvořili.
