Komfort sálavého tepla, rovnoměrné vytopení místností a nulové víření prachu. Těmito slovy lze charakterizovat podlahové topení, které se těší stále vyšší popularitě. Obzvláště u novostaveb. Nejenže se díky němu zbavíte radiátorů, ale získáte i něco navíc. Úsporu, která se projeví ve vašem rodinném rozpočtu.
Vyhřívaná podlaha pokoje nepřetápí. Jelikož na rozdíl od radiátoru má podstatně větší plochu, stačí ji zahřát na teplotu, kterou očekáváte v interiéru. Nejvíce tepla se soustředí při zemi, o málo chladněji bude pod stropem. U klasického radiátorového vytápění to bývá úplně naopak. Zahřátý vzduch letí nahoru a nohy zůstávají v chladu. Technologie však s sebou nese i omezení. Podlahu lze zahřát pouze na takovou teplotu, aby se vám po ní chodilo příjemně. Podlahovka je proto vhodná pouze pro domy s nízkými tepelnými ztrátami. Bez doplňkového topení byste nezateplený dům při velkých mrazech nevytopili.
Na podlahovku je třeba myslet s předstihem
Teplovodní podlahové topení je jako sendvič, jehož tloušťka se pohybuje od 11 do 20 centimetrů. Pokud takovou rezervu při rekonstrukci domu ve výšce místností nemáte, s myšlenkou na podlahové topení se můžete rozloučit. Nejde jen o výšky stropů. Při zvýšení podlahy se ocitnou v nepohodlné výšce okna, nově je třeba osadit i zárubně či některé rozvody.
Spodní vrstvu sendviče tvoří tepelná izolace. Ta zabraňuje tomu, aby teplo unikalo nesprávným směrem mimo místnost. Na ní se nacházejí plastové nebo měděné trubky, které spirálovitě tvoří topnou plochu. Čím hustěji jsou uloženy, tím vyšší výkon podlahové topení má. V podchlazených částech pod okny a kolem obvodových stěn je lze nahustit, pod nábytkem je naopak lze vynechat.
S betonem i bez něj
Aby měla podlaha akumulační funkci, tento systém je třeba zalít betonovou mazaninou nebo anhydridovým potěrem. Vznikne tak kompaktní deska, která sáláním předává teplo do interiéru. Volba nášlapné vrstvy je pouze na vás. Využít však lze pouze takové materiály, které jsou dobrými vodiči tepla. Keramická dlažba je ideální, lze však použít i laminátové a dřevěné podlahy.
Podlahové topení lze vybudovat i suchou cestou. Bez nalévání betonu či potěru. Jedná se o modulární stavebnici, která nezatíží konstrukce s omezenou nosností. Využívá se hlavně při rekonstrukci domů s dřevěnými, štukátorovými stropy. Systémová deska s trubkovým rozvodem se překryje velkoplošnými podlahovými tabulemi, na které patří konečná nášlapná vrstva. Tloušťka takového systému je od 8 do 12 centimetrů.
Jelikož podlahové vytápění je nízkoteplotní, musí tento požadavek splňovat i technologie ohřevu. Voda má na vstupu do podlahy teplotu přibližně 50 stupňů a na metr čtvereční topné plochy jí připadá přibližně půl litru. Ideálním tepelným zdrojem je kondenzační plynový nebo elektrický kotel, které mohou mít podporu solárního vytápění či tepelného čerpadla. Kotle pro pevná paliva či biomasu ve většině případů vypadávají ze hry. Zapojit je lze efektivně s akumulačními nádržemi, nebo s horší účinností pomocí směšovacích armatur.
Jde to i elektřinou
V nízkoenergetických domech nebo při rekonstrukcích koupelen ve starších stavbách nemusí být teplovodní rozvody ideální. Nahradit je můžete elektrickým podlahovým vytápěním, které splní stejný úkol. Zdrojem tepla nejsou teplovodní rozvody, ale odporové vodiče nebo rohože. V systémech s tepelnou izolací a akumulační vrstvou má čtvereční metr takového vytápění příkon od 80 do 160 wattů s roční spotřebou přibližně 100 kWh. Pokud jde o koupelnové vytápění bez izolace, které se skrývá těsně pod dlažbou, příkon je vyšší – od 160 do 200 wattů na čtverec se spotřebou 0,4 kWh za hodinu provozu.
